Halíře dělají talíře, tak lze shrnout víceméně celý merit téhle novodobé self-help bible pro lidi, kteří uvěří naději, že sprominutím slabší charakter lze vycpat a podepřít až fašistickou sebeoptimalizací osobnosti.
Úvodem je třeba upřesnit, že návyky a cíle, kterými James Clear celou dobu operuje, jsou zhruba na úrovni člověka s bouřící krizí středního věku a obřím komplexem méněcennosti: denně chodit do fitka, dělat mindfulness cvičení na jógové podložce, urputně bojovat s "prokrastinací", publikovat svůj blogpost a utěšeně rozšiřovat svůj mailing list v naději, že štěstí už je blízko - 1st world problems... Mezi příklady této optimalizace, které autor uvádí, je třeba sekundant/asistent, který vám několikrát týdně změní hesla k sociálním sítím či smlouva s vlastním trenérem, která bude finančně penalizovat vaše absence. Vkrádá se pak otázka, jestli byste skutečně chtěli být (či žít s-) člověkem, který spolu s Jamesem Clearem celý život každý měsíc poctivě bilancuje nad Excelem, nakolik v uplynulém období splnil své závazky na sebezlepšování, meditaci, poznávání nových zemí a cvičení, odměňuje se dárečky za každou hodinu kytary a jehož Twitter denně v sedm automaticky odesílá ponižující status, aby se autor donutil včas vstávat a smazat ho. Vážně je tohle ten kýžený stav a osobnost, kterou se je žádoucí stát? Připomíná to příručku na hubnutí skrze bulimii či podvázání žaludku - ano, nějaký efekt se zjevně dostaví, ale skutečně je toto celostní a udržitelné řešení? Kdo by hledal mezi žádoucími návyky například zdravý životní balanc a spokojenou uměřenost, cestu k nějakému hlubšímu sebepoznání a dobrou komunikaci, schopnost naslouchat nebo být dobrým přítelem, rodičem a partnerem, bude zklamán, stejně jako více introspektivní typy a nedejbože ženy, mezi jejichž vzory nepatří olympijští atleti, investoři a Warren Buffet.
Problémem také je, že úzkostně obsedantní typy, které jsou hnané k úspěchu svou úporností a workoholismem, opravdu nepotřebují 300-stránkovou knihu, aby jim tento typ osobnosti uměle navodila: to potřebují sprominutím lenoši, kterým koncentrace i systematičnost 40 let utíkala mezi prsty, protože je zkrátka nemají ve vínku, a nyní se na Atomové návyky upínají jako tlouštík na další zázračnou dietu. I proto kniha způsobila takový rozruch a stala se mezinárodním bestsellerem: dává takový smysl, protože pouze pojmenovává a formuluje široce všem podvědomě známé principy, které jaksi všichni užíváme už od dětství a bráníme se jim zuby nehty. Zjištění, že k osvojení si hry na flétnu, tenisu či francouzštiny potřebujete drobnou častou každodenní práci, ponoření se do toho a získání zájmu o věc, je stěží revoluční, pouze vám někdo formuluje to, co na vás pedagogové, lektoři či trenéři marně vědomě aplikovali dvacet let a nezafungovalo to dosud - proč by mělo teď?
Zároveň si kniha v mnoha místech naprosto odporuje: celá první polovina hlásá, že cestou k úspěšné a konzistentní rutinně je hlavně plná sebeidentifikace s tímto životním stylem a ponoření se do jeho náplně, v závěru pak naopak přichází důrazné varování, že identifikujete-li se příliš s nějakým životním stylem (sportovec, kuchař, spisovatel...), po krachu nebo konci téhle etapy to pro vás bude naprosto zničující a nejlépe je mít "úplně fluidní a povrchní identitu". Tak jak tedy?
Knížka nepřináší víceméně nic nového, nějakou osobitou tezi či vlastní výzkum, a jde pouze o čtivý a celkem zdařilý kompilát několika starších prací, který je vydatně "amerikanizovaný" zaměřením na výkon, peníze a cvičení, četnými citáty a příměry ze sportu či byznysu a grafickými přílohami. Ústřední motivy jsou vyloženy víceméně v prvních třech čtyřech kapitolách, zbytek je nekonečná repetice ilustrovaná podivně naroubovanými citáty Senecy či Tao Te Ťing (?!), které navozují dojem, že autor píše podle vlastních zásad neúnavné repetice i knihy. Doporučil bych jí spíše lidem, kteří čtou úplně první knížku tohoto typu.